Momenty II.

Světla reflektorů, hlasitá hudba, moc lidí a já, co tyhle davy přímo nesnáším, co mě ty davy děsí, sotva mě můžeš slyšet, jak ti říkám přímo do ucha:" Můžu tě obejmout ? Chytá mě hrozná depka". V tu ránu mě objímáš, je mi jedno, že ten týpek vedle mě mi dal loktem a další mi šlápl na nohu, mám tebe, mám všechno, celej svět v náručí. Deset let, děkuju.

Tma, dvě pole, chodník a já. Cítím se tam sama, na všechno a zároveň cítím to, jak když jsem sama tak nemám strach, bojím se spíš toho, že se budu muset vrátit zpátky mezi lidi, do tý zkažený populace a žít dál. Ublížená jako malé dítě, které nepochopilo vaší výtku, zklamaná z celého světa, zklamaná z lidí. Pryč, dál až tam kde nikdo nebude, prosím.

Dřív jsem byla malá holka s velkými sny... Proč je to teď přesně naopak ?

Tlačí mě na hrudníku, jako bych tam měla kámen, něco jako hovniválové si s sebou tahaj hovínko, tak já na hrudi tenhle šutrák. Jsem unavená... je to zase ten den, kdy si všichni musí do něčeho rýpnout a vyvolávat konflikty kvůli čudlíku, co na hajzlprkýnku byl a teď už tam není. Jak si to jako představuju ? Zavírám dveře, nasazuju sluchátka, pouštím jazz, broukám si a píšu dopisy, i když někde tam vevnitř jsem zrazená a uražená, jako dítě, kterému jste vzaly hračku... Každý to rýpnutí mě změní, neplačte pak pro to kým jsem byla...

Jemně vypouštím ten oxid uhličitý přímo doprostřed kružnice. Vylétají malé kulaté barevné...bubliny a Jess je honí po zahradě, směju se nahlas, jakoby všechno bylo jedno a foukám další a další... Když pak večer sundavám brusle následuje Sábo, podrbkej mě a večerní olizovačka... Nikdy nepotřebuješ vysvětlení, je ti jedno, co kdo říká...Děkuju !

S láskou,
Sabbi

P.S.: Za fotky děkuji Michalovi, kliknutím na jeho jméno se dostanete na jeho FB stráky, mohu jedině vřele doporučit.