"SMRT JE JEN VYSVOBOZENÍ ZE ŠÍLENSTVÍ“ | Eliška Antošová

„Proč jsi ho zabil?!“chrlí na mě tu stejnou otázku znovu a znovu. „Proč?“ Uši mám zalehlé od střelby ze zbraně svírajíc  mé ruce. Tělo mám ztuhlé hrůzou a strachem. Hlavou mi víří spousta otázek a uvědomuju si, jak závažné rozhodnutí jsem před několika minutami udělal, když jsem zmáčknul spoušť. Úkol od našeho nadřízeného zněl jasně: zabránit další smrti nevinného člověka, zatknout a přivést na služebnu  na výslech…….. „Já ale nechtěl,“vykoktávám ze sebe a odvracím  zrak od mrtvého a podívám se na ni. Na novou kolegyni, kterou jsem dostal na starost, se vším ji obeznámit a přitom jsem před jejíma očima zabil člověka…  Cítím pronikavou pulsující bolest mým tělem, která vychází z ruky. Škrábnutí též, ze střelné rány od mého protivníka, která ovšem nebyla smrtící jako ta moje rána. Trhám kus trička a zaškrcuji nad ranou, z které stéká čerstvá, teplá krev. Koutkem oka zahlédnu jak nedokáže tuto situaci snést. „Něco bys měl říct nebo ti tady zkolabuje,“ říkám si v duchu. „Tahle práce není asi pro tebe,“ řeknu tím nejchladnějším hlasem, abych vypadal drsně, ale popravdě bych se nejraději rozbrečel a chtěl všechno vrátit nazpátek. „Svoji první misi jsem si  takto opravdu nepředstavovala!“ říká rozechvělým hlasem s bílým obličejem. „Nikdy jsem nikoho nezabil a vím, že  to není dobré…“šeptám, už také rozechvělým hlasem, do ticha páchnoucího smrtí. Místnost se stala obětní pro něj, ale i pro mě. Ztratil jsem něco cenného. Lidskost. Mým tělem projede neútěšná bolest prázdnoty a samoty. „Co budeme dělat?“ ptá se se  slzami v očích, pohledem upírajícím ke mně. K vrahovi, který před chvíli zabil vraha. Tato věta zní opravdu vtipně, ale pro mě je tou nejhorší, kterou jsem kdy slyšel. „Zavoláme posily a vylíčíme do detailu co se stalo,“odvětím a sahám do kapsy pro vysílačku. „Já zavolám, ať taky něco dělám,“ s těmito slovy už volá a všechno se snaží říct na služebně. Je vidět, že je nováček. Pomalým, třesoucím se krokem se uchyluji k němu. Možná je to vrah, blázen, ale co když má rodinu? Nikdy mi to neodpustí…. JÁ HO ZABIL.. Jsem stvůra . Zabíjející monstrum. Stojím nad ním a nedokážu se stále vzpamatovat. Už vidím ten titulní článek v časopisech: „Kriminalista Matouš Korný zabil dlouho stíhaného kriminálníka! Nebyla v tom náhodou krvavá pomsta za svého kolegu, který byl právě Jím zabit? ! Všechno víme! Čtěte více!!

„Už jedou posily,“ šeptne a zaměří se též na mrtvolu. „Tu ruku máš ošklivou, měla by se co nejdřív ošetřit,“ po chvilce ticha Lila promluví. „Jo, to by měla,“ zasměju se a už necítím takové napětí v místnosti ani mezi námi. „Je mi  líto, co se stalo, ale nevyčítej si to, prosím. Kdybys to neudělal, už bychom tady nebyli a moje rodina by se z toho zhroutila. Člověk dělá chyby, ale tohle byla obrana. Vím, že se teď asi cítíš úplně na dně a nanic, ale to samé se mohlo stát mě, kdybych nestála za tebou. Jedem v tom spolu a to se nezmění, to si pamatuj, parťáku,“ otáčí se na mě s úsměvem. „Asi jsem se spletl. Hodíš se sem. Ještě jsme tady neměli motivačního kriminalistu s troškou filozofického myšlení. Bude se nám to hodit, parťáku,“ nedokážu ani slovy popsat pocit, který mě v té chvíli polil. Vím jen jedno:neodsoudila mě a vzala vinu i na sebe. Dělili jsme se o ten nechtěný moment zabití. Zamiloval jsem si její vyrovnanou osobu, která měla v sobě něco tak cenného, že jsem to začal chtít taky. Naději umírající poslední. Lásku k bližnímu svému a její radost ze života. Několik minut jsme stáli bez hnutí. Jen jsme se na sebe koukali. „Víš, co to pro něj bylo?“ zeptala se, když se místnost začala naplňovat kolegy z  kriminálky a vše přehlušovaly sirény a pokyny od šéfa. „Ne, to opravdu nevím,“ řekl jsem a pomalu jsme se Lilou přibližovali k lékaři s mou zraněnou rukou. „Smrt byla pro něj jen vysvobozením ze šílenství.“

 Každý prochází těžkým období (ikdyž se to netýká zrovna toho, že jsme někoho zabili). Nikdy nejsme sami na naše problémy. Pokaždé je tu někdo, který na nás čeká s otevřenou náručí a touží, aby jsme si to uvědomili!!
PS. S touto povídkou jsem byla na svém prvním autorském čtení v Litomyšl a moc pro mě znamená.
-S láskou Vaše Elli-Lila- 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dělám si to sám | Martin Váša | knihodojmy

Co jsem dostala k Vánocům ? 2017

Bez šance | Neal Shusterman | knihodojmy