ZA OKNY JE SMRT | Eliška Antošová

Je pozdě večer a já nedokážu usnout. Ležím ve své posteli a hlavou se mi honí spousty myšlenek, otázek a … realita.
Odněkud cítím slabý vánek. Posadím se a chvíli pozoruji, jestli nejsou náhodou otevřené dveře. Vstávám a jdu pomalu k oknu. Samozřejmě, je pootevřené! Zavřu ho a zahledím se do úplné tmy. Přeběhne mi mráz po zádech, když si uvědomím, co vše se tam skrývá.
Vybaví se mi ten nejakčnější záběr z filmu. Všude je tma jako za mým oknem. Domů se vrací dívka s plavými delšími vlasy, se kterými si studený vánek pohrává. Slyší kroky, ale její nejsou. Zrychluje se jí tep. Někdo ji pronásleduje. Naskakuje mi husí kůže. Pociťuji úzkost a sleduji poslední minuty, spíše vteřiny života nevinné dívky. „Ne“, zařvu bezvýznamně do mého pokojíku. Nedokážu se na to koukat. Odvracím svůj zrak od té nechutnosti. Znova se zahledím do okna a uvědomuji si, že si se mnou zahrává moje fantazie.
Moje oči si pomalu přivykají na tmu a začínám rozeznávat věci. Mohutný strom a náš oplocený domeček. Všude venku se teď pomalu plíží smrt. Čeká na svoji oběť. Jak se ta dívka v tom filmu cítila, když ji někdo chtěl zabít? Vždyť to všechno bylo domluvené. Byl to jen film. Oběť o všem věděla a měla dopředu své chování připravené, a když se film dotočil, dostala za to zaplaceno!


Ale kdyby to byla skutečnost? Je člověk připravený zemřít? Ví, co ho čeká až umře?


Zasměji se své představě, jak loupežný gang přepadá banku a pokladník se třese strachy a vydává celý obsah. „Šéf“ gangu mu arogantně děkuje a vypadá to, že odchází. Všichni se už, už uvolňují a vtom se gang otáčí a všechny je do jednoho postřílí….


„Ne, člověk není připravený umřít!“ řeknu svůj úsudek nahlas. Udělám krok dozadu, otáčím se a jdu si pomalu lehnout. Prudce se otáčím zpět a rychlým krokem jdu k oknu.


Otevřu ho celou svou silou. Venku řádí obrovská vichřice. Vítr fouká přímo na mě. Je hrozná zima. Nadechuji se svěžího vzduchu a uvědomuji si, jak se člověk cítí, když umírá.
Pociťuje osamělost, zbabělost, že tomu nedokáže zabránit, možná si člověk posledních pár minut před smrtí uvědomí, jaký opravdový význam má život. „Umírám!“ Řvu do tmavé, bouřící noci. „Slyšíš! Umírám, světe!?“ Křičím z plných plic a po tvářích mi stékají slzy.


Smrt se plíží každým rohem a můj dům obstoupila. Nejdřív na rakovinu umřela moje mamka a teď já. Nemám sílu jít dál. „Jsi krutý, světe!“ Už skoro nemůžu přes svůj brek ani mluvit. Nedokážu ani slovy popsat, jaké to je, když víte, že umíráte. Smrt patří do života.


Někdy se oblékne do nemoci a pomalu vás do ní obléká také. A když už nemáte sílu vzdorovat, udusí vás. „Už nemůžu dál…..“,  šeptám do tmavé, tiché noci.


V tom samém okamžiku se vichřice utišila. Přes tmavé mraky začaly oslepujícím světlem zářit hvězdy. Udělala jsem ještě jeden krok k oknu. Najednou okolo mě všude kolem začali poletovat malincí stříbrní motýlci.  Malé hvězdičky „Pojď blíž….“, „Neboj se….“, „V našem světě nic neucítíš….“, zpívali tenkým sladkým hláskem…. Zavřela jsem oči. Silný, prudký vítr mě zničehonic ovanul. Otevřela jsem oči. Byla jsem úplně jinde. Mé bosé nohy stály na měkounkém podkladu a cítila jsem nesoucí vůni neznámou krajinou. Zářící cesta plná různobarevných rostlin, na kterých seděli velcí motýli, mi ukazovala cestu. Udělala jsem opatrný krok.  Všude okolo mě se rozlétli motýli a zafoukal příjemný větříček, který si hrál s mými vlasy. Natáhla jsem ruku a v okamžiku byla plná motýlů. Radostí jsem se začala točit okolo krásných květin, všude létali motýli a já se proháněla kouzelným, tajuplným světem.

„Tak vypadá smrt?“ Zavolala jsem do liduprázdné krajiny. „Cítím se tak šťastně. Nic nádhernějšího jsem neviděla!“ Šťastně jsem křičela a radostí brečela. Pochopila jsem, že vánek asi není jen tak obyčejný. Cítila jsem jeho objetí a lásku. „Už se nemusím bát umřít….“, zašeptala jsem. „Jestli takhle vypadá smrt, takž už nechci žít!“ řekla jsem.

„Crrr, crrr, crrr“ najednou všechno okolo mě mizí a rozpadá se. Vypadá to, že se spíše „rozbíjí“ tajuplná krajina. „Ne“, křičím a snažím se utéct. „Ne!  „Crrr, crrr“ s trhnutím si sedám na postel.


Rozhlížím se po svém pokoji. Vše je, jak má být, až na jedno. Okno je otevřené.  „Crrrr, crrr“ ten zvuk přímo nenávidím. Vypínám budík a jdu se pomalu podívat k oknu. Zavírám ho a všimnu si, že na parapetu je mrtvý, okouzlující svými barvami, motýl. Přeběhne mi mráz po zádech a uvědomuji si, že za okny je smrt.

Ahoj!!! Doufám, že se Vám povídka líbila a omlouvám se za delší neaktivitu.... S láskou Vaše Elli-Lilla
Přemýšleli jste o smrti?? 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dělám si to sám | Martin Váša | knihodojmy

Co jsem dostala k Vánocům ? 2017

Ovšem | Karel Kovář | knihodojmy