Vše, co bychom si bývali přáli.....

Ještěže na předávkování uklidňujícím čajem se nedá umřít, usmívám se nad už ani nevím kolikátým šálkem. Unavená, unuděná, zklamaná ze všeho. V sedmnácti !!! Už u téhle věty si říkám, jak tenhle článek jednou stejně smažu, ale teď je jiná fáze, ta úplně první a to nejen, co se týče psaní. Můj život má podivný smysl pro humor. Jakože natěšit mě na něco a pak lusk, už to není, nebude a být nemůže, pozdě. Přemýšlím, co mě vlastně baví, moc toho není, vlastně téměř nic. Chtěla bych dokázat velký věci, ale největší věci, co dělám je vstát, do školy, ze školy, učit se, pomoct doma. Nic víc a tohle pořád dokola. I s brigádou si pořád říkám: A kdy už si to budu moct splnit ? Neblíží se to a nebude, nejdřív budu muset projít tuhle vážně nudnou kapitolu s názvem střední škola, která bude plná mých chyb, pláče, stěžování si na celej svět, špatných rozhodnutí a možná i prvních kocovin. Tak strašně moc chci věřit, že pak bude lépe, ale celej tenhle špatný vtip finishuje až v bodu s-m-r-t. 
Vlastně to nevím, jestli kdy bude v něčem lépe. Lidstvo nezměním, politiku a uvažování jen stěží a všechno má jasně dané mantinely. Jako by návod na štěstí byl pořídit si byt v Praze, psa, dělat markeťáka, chodit s někým z jobu, outfit Gucci, Adidas, cestovat, cestovat, cestovat a psát o děsně nepodstatných věcech, což se teď prostě dělá. Jenže můj život vážně neovlivní to, že mi Dove dá za účtenku jeden sprcháč "zadáčo". 
Promiň, jestli je to nelogický, je to směska myšlenek, nic víc v tom nehledej. A mě to všechno přijde stereotypní, nudný a nezáživný s jednou vyjímkou: cestování. S momentálními 43 korunami to vidím vyloženě na dobrodrůžo do sousední vesnice. Přemýšlím jestli je horší na zážitky nemít a nebo je nemít s kým zažít a to krásné duo mě dostává, dostává mě každej den znova a znova. Přijde mi, že všem ten standart stačí, že je divný chtít víc...
 A na druhou stranu ani nevím, co víc vlastně chci. Přejít o prázdninách republiku ze západu na východ zní krásně, ale nereálně. Reálné= Spontánní párek v rohlíku sama se sebou. Chci vidět ve věcech víc, vidět sama v sobě víc než něco, co jen zapadne do běžného stereotypu, nechci být tak děsivě stejná, nudná, pořád ta samá, jako další tisíce na Instagramu.
Přijdu si povrchní, když mě děsí, že ve třiceti budu mít děcko, budu chodit na "pilátes" v teplákách zaříznutých do puliny, svěšenou prdel, nudnýho manžílka a práci v kanclu jako nejméně potřebná osoba z celého personálu... 
A co je to mít se lépe ? Co je lépe ? Kde se to bere ? O čem se mám bavit s lidma, když mi přijdou tak nudný ? A co když jsem i já nudná ? 
Cestovat ! Cestovat ! Peníze ! Nevím ! Sakra !

Sabbi



Komentáře

Oblíbené příspěvky