Nemám žádné jméno | Ukradený spis a dlouhá cesta za vydáním v České republice | Dagmar Hilarová

Ahoj všichni,
všechno se nám vrací zase do starých kolejí - autorky píšou recenze a vy si je čtete. Každý den se dívám na počty zobrazení našich článků a musím říct, že vás hodně zajímají, což je pro nás velká radost. Tahle knížka je recenzní výtisk, druhý by měl vyjít 10. ledna, ale tohle je kniha o které je řeč a nad ní jsem valila oči.
Ale teď už k recenzi na první recenzák.

Děj: Na začátku března 1943 obdrží mladá Dagmar Berzettiová, později Hilarová, lístek. Z našeho pohledu bychom řekli: ,, Kdo by neměl rád dopisy?''. Ale tady je to jiné - na lístku je kód CV 190 a její jméno. Lístek, který ji, napůl židovské krve, posílal do koncentračního tábora, kde její osud vůbec měl až minimální šanci přežít.
Přesto musela jet. S padesátikilovým zavazadlem se 26. března Dagmar Berzettiová hlásila pod číslem k transportu. Při odbavování přišla o řadu věcí, hledalo se co nejvíce věcí, co by se mohlo hodit německým jednotkám. S těžkým srdcem opouštěla rodinu, přátele a především svou lásku, Bubiho, člena Hitlerjunged, ale přesto chlapce, kterého nemohla zastavit ani brána koncentračního tábora Terezín. Zůstala tak sama. Po cestě, kde si nebyla jistá kam je vezou, kde skončí, prošla v Terezíně vstupní procedurou, během níž přišla o další nejzajímavější a nejcennější věci z batohu a dostala přidělenu matraci na podlaze. Nakonec skončila v dětském domově pro dívky, kde získala lůžko u stropu na tříposchoďové palandě a poukázky na jídlo. A hlavně povolení napsat domů dopis. Celých třicet slov. Dopis domů nikdy nedošel.
Celé dva roky byla v koncentračním táboře, kde potkala přátele, dokázala se chovat jako silná dívka, co chce přežít a bude za to bojovat, chtěla svobodu, nejen pro sebe ale i pro svou rodinu (což se nesplnilo, protože o její část, co byla poslána do koncentračního tábora, přišla) a i přes nenáviděné místo si dokázala najít někoho, kdo by svázal její srdce novou stužkou lásky, Jiřího Pavla, bratra Oty Pavla, s nímž nabral její život smysl. 
Trpěla jako zdravotnice (nebo spíš pohřební služba) při převozech mrtvých těl, trpěla při nemoci, která podlomila její zdraví a nemohla se věnovat práci zubní laborantky, ale přežila, vrátila se a vyprávěla...
Příběh, který se skutečně stal.

Můj názor: Jen pár lidí přežilo koncentrační tábory, jen pár lidí se vrátilo a jen pár lidí se o nich chtělo svěřit. Svěřit nám, lidem, co by měli vědět víc. Ne jen hádat, spíš pocítit fakta, jenž se skutečně stala. Právě to chtěla paní Hilarová, s nápadem vést si deník, jehož cesta byla těžká než se původem dílo od české autorky zbavilo nálepky Nizozemska a mohlo být vydáno u nás. 
Příběh z velké části popisuje vlastně ještě nedospělé dítě, avšak její schopnost vědět a porozumět je něčím, co jen tak moc dětí nemá. Neměla šanci normálně vyrůst, oslavit své narozeniny s lidmi, které milovala, pravda a sliby jakoby zanikly a ona to tušila. Jediné co jí zbývalo bylo psát, psát příběh v kronice své rodiny, jak byla naučena od třinácti let, a psát vlastní verše, básně a spoutávat dohromady svou vášeň, jenž vykřesala ze svého pera. 
Smrt se na ní držela jako černý kabát, protože kolem ní, v jejím vězení, umíralo spousty lidí - hlad, nemoc - avšak ona zachovala chladnou hlavu, přetékala optimismem a někdy by se dalo říct, že až riskovala. Riskovala a zvítězila.
Čtivost tomuto dílu nescházela, vcítit se do role dívky, obklopené nebezpečím, kdy se musela hlídat, aby něco neprovedla a nedej bože nepřežila, byla pro mě samozřejmostí, 100 %, tak to dávám najevo já. 2. světová válka nutí se zamyslet nad tím co se stalo a polepšit se z chyb ostatních. Myslím si, že vyjádření paní Hilarové mě uvedlo do stavu, kdy jsem četla a knihu o 100 stranách přečetla za jeden den (nebo snad ani ne, tak dobrá to byla knížka). Této knize nemám co vytknout, doba, ve které bylo dílo psáno, byla krutá, těžká, kdy přežili jen ti silní, ti co měli štěstí, jen ti, co věřili....
V téhle knize je pravda, skrytá bezmála 70 let pod rouškou prachu.

Ukradené dílo: Proč vyšel tenhle deník až 70 let po napsání?Proč se v našich knihkupectví objevil až teď?

Velká záhada to nebude. Spis se dostal až do Holandska, kde mohli být vydávány knihy s pravdou na deskách. Miep Diekmannová podepsala s Dagmar Hilarovou smlouvu o spoluautorství, kdy se naskytla šance vydat vzpomínky, o kterých naše česká autorka doufala, že si je jednou přečte její národ i další lidé, kteří budou moct. Jenže čas postupně smýval jméno Dagmar Hilarová z obálek až zůstala jen ona, Miep Diekmannová, která si později dílo opravdu přivlastnila. 
Jenže ve své poslední vůli uvedla paní Hilarová své přání vydat knihu tady, ve své rodné zemi. A teď její syn začal její přání plnit. Nyní to není nizozemská kniha, ale kniha česká.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment.

Read books

Sarah