Opět jsi mě zranila a já plakala jako vždy, jako pokaždé. Víš, já mám strach. Mám z tebe strach. Člověk by si měl vybírat lidi kolem sebe, že ? Ne vždycky, ne pokaždé. Tak mě vysiluje být pořád ve střehu, pořád dávat pozor, s každým výrazem tvé tváře se mění emoce uvnitř mě, s každým zamračením se mi zrychluje tep. Už zase ? Zase a pořád dokola, trpět, plakat, vydržet a znova, znova, ZNOVA ! Mám-li názor mlčím, nemám-li ho pak jste všichni spokojení. Chcete ovečku, někoho, kdo si to všechno nechá líbit...A já se s tím tak strašně peru, protože mě to ničí, tak strašně mě ničíš, TY !
Bez šance na obranu za obrazem psychopata ve svěrací kazajce, ale stojím já s pocity, emocemi, jako holčička, co má poslední sirku na zapálení plamínku jakékoliv naděje...
Nemůžu utéct, odstrčená, vyhnaná, stojím v pozoru, na stráži, v noci se budím s pláčem a propoceným tričkem... Co přijde ? Zvládnu to ? Už dost, prosím ! Falešné utěšování, falešná obětí a úsměvy jako tečka za tím vším čím jsem si prošli, spolu.
A tak narážíme jedna na druhou a tříštíme se...
Jako porcelánové panenky, Křach ! Bum !
A slzy stékají po lících...
Ty víš....
Mami
.png)
Žádné komentáře:
Okomentovat