Naběhlý žíly, barevná modřina na levé ruce. Nádech, výdech... Já to zvládnu, přece mě nerozhodí nějaká vybočená lopatka, že jo ? Nebo snad ne ? Několik měsíců absolutního nic nedělání, po každý lekci mě bolí všechny svaly, i když si třeba jen lehám do postele, ale taky po každý lekci si běžím udělat rezervaci na tu další než si to rozmyslím. Konečně jsem našla správnou osobu, co mi nebude nadávat, jaká jsem s****a, jak na to nemám. Starostlivost, motivace, občas i ta pochvala a je to tak velkej rozdíl.
Sedím ve vlaku a čtu si zprávy, tolik lidí, co už nikdy nedojedou domů, co už nikdy neobejmou své nejbližší, dětí, co už nikdy nepocítí bezpečí matčiny nebo otcovy náruče. Proč ? Pozoruju vlčí máky, jak tak odvážně a divoce pnou se podél trati. Vzpomínám na dětství, na výlety s babičkou a dědou do ZOO, na blbnutí s tátou, na to jak mi táta postavil iglú a sněhuláka, na všechny melouny snědené u babičky na dvorku, na tancování s dědou, když bývala slyšet hudba z tanečních, na mámino růžové období a pláču. Tyhle všechny lidi jednou ztratíme nebo oni nás a ani nevím koho by to vlastně bolelo víc. Sakra, pláču v narvaném vlaku a nemůžu přestat.
V hlavě se mi honí různý věci, ale některý pořád dokola. Co takhle to zastavit, realizovat ? Po několika dalších dnech váhání: "Dobrý den, Sabina Nováková, já bych se k Vám chtěla objednat", odmlčím se. Ahoj Sabčo, ty jsi tu tak rok, dva zpátky byla, viď ? Tak co to bude ? (Příště Vám ukážu, co to bylo)
S láskou,
Sabbi
P.S.: Za fotky děkuji Jakubovi Kutílkovi (odkaz zde).
.png)
Žádné komentáře:
Okomentovat