Dělám si to sám | Martin Váša | knihodojmy

Ahoj všichni, dneska je přesně takovej ten den, kdy jsem druhý den marod a ačkoliv by bylo lepší, abych jedla jen tekutou stravu, hádejte, kdo si dal knedlíky plněný uzeným ? No, připadám si jako vyvrženej vorvaň, ale dočetla jsem knížku (samozřejmě, že ne tu povinnou četbu k maturitě přece) a zhédla celou sérii seriálu, to sakra chcete, to už se mi dlouho nestalo, že jo ? 

Jedna needitovaná fotka, protože mi pořád blbne USB u mobilu a přetahávat z toho něco je peklo, přeposílání přes FCB zkazí kvalitu a prostě pudink, pyžamo a pohoda... Hrotit věci můžu v týdnu, když je to pololetí a ne teď...Jinak všem školou povinným i nepovinným, co studujou hodně štěstí ať už v pololetí nebo při zkouškovém...

Anotace: Sedmadvacetiletý (už?!) Martin se snaží. Fakt. Na své blízké si vždy udělá čas, byť na úkor jiných blízkých; články do časopisu, kde pracuje, odevzdává s předstihem, třebaže jsou na hony vzdálené zadání; část výplaty posílá na spořicí účet, aby ji pak před výplatou zase vybral; dobře jí, venku, protože sám uvaří sotva čaj; má členství v posilovně a (evidentně) umí věci podat tak, že vypadají lépe, než jaké ve skutečnosti jsou. To poslední ho naučil Instagram. Je sám. Protože má fóbii ze seznamek a nevypadá zrovna jako Andrés Sanjuan (stojí za to vygooglovat), asi sám i zůstane. Když nad sebou tak přemýšlí, je buď nejlepší, nebo nejhorší člověk na světě. Nemůže se rozhodnout. Najisto ví jediné: Dělá si to sám. A píše si o tom deník.

Co si myslí Sabča ? :Jedna z těch knížek, co u stromečku způsobila rozruch právě kvůli tomu názvu.. Jakože hele podívej se, co Sába dostala. Sába mi může říkat jen moje rodina, aby jsme si rozuměli, protože to oslovení nesnáším. Taky Vám přijde, že sex je docela tabu v český společnosti pokud zrovna nejde o blbý narážky ? No, nic po dočtení knížky Ovšem jsem sáhla po této, z nějakého nepochopitelného důvodu dočtu všechno dříve než nějakou povinnou četbu a upřímně nevím z čeho budu sakra kdy maturovat, díkybohu, že jsem teprve ve druháku. A vlastně celkově, vzhledem k tomu, že jsem si tuhle knížku vesele četla i o hodinách, protože mi přišla mnohem více obohacující a to nejen humorem, kterému jsem se křenila, jak ve škole, tak ve vlaku a dokonce i doma, kdy to znělo, jak když na staré telce vypadl signál, protože jsem nemocná. Líbí se mi, že je to reálný, psaný s jakousi nadsázkou k vlastnímu životu, s humorem. Nehledejte v tom nějakou podstatu literatury, spíš je to ten typ knížky, co ho otevřete když Vám bude smutno a je úplně jedno na který stránce... Minimálně já jí dám na čestné místo ke knihám, které čtu pořád dokola, což u mě není zvykem. (Ta pasáž, kdy už vůbec nevíte, co napsat, protože nechcete vykecat a zároveň chcete, aby všichni věděli, že Vás to vážně bavilo). 

🌟🌟🌟🌟🌟

Mimochodem dá se to zařadit i do výzvy na databázi knih, jakožto kniha s čtyřslovným názvem...

S láskou, Sabbi